Akademická recyklace a tvorba extenzivního pseudopoznání.

Principy akademické recyklace a tvorby extenzivního pseudopoznání jako základní formáty akademického prostředí současnosti. V předchozím příspěvku jsem se rozepsal o situaci kontextu novely vysokoškolského zákona a razantní mediální demagogie hlasitých akademických zástupů. Blíže jsem ale neanalyzoval příčiny popsaných obav. K pochopení je třeba detailněji rozvést principy, na kterých stávající akademické prostředí funguje. Oprostit se od dogmat. Zaměřím se na tvorbu vědy, což je nejabstraktnější a proto také nejzneužívanější mantra, kterou akademici v mediální masáži používají.

Ideologií vědy je hledání pravdy. Pravdy v poznání, ke které vede popis tohoto poznání. Jsou dva principy, které více než kterékoliv jiné barvitě vykreslují stav, ve kterém se věda v pojetí současné akademické nomenklatury nachází. Prvním je princip akademické recyklace a druhým je tvorba extenzivního pseudopoznání. Společně tvoří základní formáty akademického prostředí současnosti.

Akademická recyklace je způsob zachování linie zájmu akademických klientelistických skupin napříč generacemi. Jak to v praxi vypadá? Systém generuje nepsaný akademický řád, posloupnost, kde na základě mého příspěvku do systému, jinými slovy mého vyhovění si s výše postavenými členy této hierarchie, mohu s postupujícím věkem postupovat v této posloupnosti dále. Moje reálná produktivita s postupem klesá, moje reálná moc, tzn. vliv v rámci akademického klientelismu roste. Čím jsem v systému výše, tím blíže jsem rozhodování o přerozdělování financí mezi skupiny, katedry, fakulty či celé instituce. Abych tuto moc udržel na každé pozici v této posloupnosti, musím vhodně směrem vzhůru i směrem dolů generovat linii vzájemné spřízněnosti zájmů. Směrem nahoru plnit tedy to, co ode mne očekává ten, kdo mě instaloval do stávající pozice a směrem dolů mít pod kontrolou ty, kteří musí plnit moje zadání, abych se udržel v pozici stávající. Tento systém vzájemného vyhovění si, je rakovinou stávající akademické praxe. Potlačuje individuality, odměňuje nekonfliktní průměr se schopností se systému poddat a stát se jeho součástí. A postupovat výše. Tento systém je dokonalý ve své schopnosti sám sebe recyklovat. Každá pozice, každé místo je nahrazeno prototypem týchž parametrů, jen s jinou tváří a jinými vnějšími odlišnostmi. Základ je stejný. Těm ode mě výše platím odměny z grantů a připisuji je na publikace, a stávám se tak plnohodnotnou součástí systému. Oni mi zajišťují, abych ty granty dostával, protože sedí v nejrůznějších radách a komisích, kde se o grantech rozhoduje, a já na oplátku odevzdávám soupisy impactovaných publikací a výkazy scientometrie. Sám, pokud chci postoupit na pozice mých učitelů, těch, co mi dali možnost toto vše pochopit a odkoukat, musím generovat pod sebou budoucí moje nástupce a tím fyzicky naplňovat recyklační teorém o systému, který generuje klony nahrazující klony.

Tvorba extenzivního pseudopoznání je ještě hlubší problém stávající akademické praxe. S postupem času se z tvorby poznání stal báječný business. Kontrola není, jen scientometrické statistiky, nic více prezentovat nikdy nemusím, systém mi sám umožní si navzájem s jinými součástmi systému vyměňovat poznatky (konference, postery) a tím opět, aniž bych cokoliv hmatatelného vygeneroval, získávám v tomto systému z téhož další body. Dvě mouchy jednou ranou. V době průmyslové revoluce se věnovali bádání buď jen ti nejnadanější, nebo ti, co na to měli, rozuměno prostředky. Neexistovalo dělení výzkumu, tj. tvorby vědy, a cokoliv se v rámci vědecké činnosti vygenerovalo, bylo vždy uvedeno nějakou potřebou praktickou. Otřesnou patologickou deformací jako dědictví materialismu vědy se postupem času, s tím, jak začala fungovat specializace v oborech a snižovala se tak možnost vnější kontroly, začal uplatňovat princip obchodování s poznáním jako příslibem lepšího života člověka. Zaplaťte si poznání a my vám vymyslíme řešení, které vám zlepší život. Věda se tím dala koupit, a co je horší, vytvořila několikadimensionální začarovaný kruh, do kterého se nechal vmanipulovat i stát jako garant zájmů existence daňového poplatníka. Protože výše uvedená specializace nabrala po 2. světové válce nečekaný spád, zvolna začal zhruba počátkem 70. let s přílivem byrokratizace vědy v tomto systému vznikat bludný proud, kde titíž slibovatelé lepšího života byli těmi, kdo rozhodovali o směřování financí ze státní pokladny do svých vlastních kapes. Tím vzniknul prazvláštní patologický stav, jehož důsledky pociťujeme nyní více, než kdy jindy. Takové nekontrolovatelné zacházení s financemi v takovém objemu pochopitelně láká a patologicky nastavený systém tak začal bujet a vygeneroval dnešní obludný pseudosystém, do kterého už nejsou celosvětově zapojeny tisíce vědců jako před sto lety, ale miliony vědců. Systém, který sám sebe kontroluje, který hltá větší a větší prostředky, ačkoliv není schopen již nejméně 120 let dát na stůl jediný výsledek, kterým by podpořil svůj původní slib. Že zlepší život člověka a ukáže tak lidem, jak lépe žít. Aby tento systém zakryl vnitřní prázdnotu, využil oné úžasné vlastnosti, že vytvořil svět, kterému rozumí pouze on sám a tak přesvědčuje hlasitě veřejnost, že ví, jak zařídit, a pokud bude více prostředků, dosáhne… A nedosahuje, nic se nemění, jen se generují tisíce stran popisujících pseudopoznání denně. Informací, které člověku jako druhu vlastně nikdy nic nepřinesou. Zato ale výborně zajišťují profit jejich autorům.

V čem spočívá ona extenzivnost? Vrátím se s dovolením na začátek. Akademiční klientelisté, průměrní vědecky notně impotentní jedinci, brzy rozpoznali výhodu systému primárního výzkumu jako základní složky vědy. I ti velikáni, kterými se tak rádi zaštiťují, popisovali neúspěchy nebo jenom denní šeď. A tak vznikla a postupně se rozepnula do bezmezné šíře technologie tvorby vědecké šedi, která plní stránky časopisů. Toto výsostné postavení primárního výzkumu, či primární vědy, chcete-li, systém, jak je nastaven už nadobro prohospodařil. Včetně pověsti. Nezbývá proto ještě usilovněji masírovat veřejnost, daňové poplatníky, že tohle všechno je třeba, pro nové léky, pro pochopení… Tím, že se primární věda posunula od elit, které byly schopny bourat dogmata, dívat se za obzory poznaného, k mase průměru, která si vděčně dogmata navzájem předává a vytváří tak zvrácenou ideologii současné vědy, se z vědy intenzivní stala věda extenzivní a to se všemi neblahými sociálními a ekonomickými jevy, kterými se stávající věda profiluje. Taková věda je čím dál ekonomicky náročnější, neboť hloubku poznání nahradila kvantitou výsledků. Dnes, aby obhájila svůj smysl, se snaží najít hloubku v této kvantitě, proto naráží na stropy. Nevrací totiž do systému už zpět téměř nic a systém už její nároky není schopen uspokojit. Dogmatici, kteří se v tomto prostředí pohybují, to nechápou. Mají pocit zrady, že jim systém nepřiznává náležitou vážnost, že hrozí, že přijdou o své jistoty, jak budou upadat v tomto systému na významu. To je ale fatální omyl. Systém již není udržitelný a zoufale potřebuje narovnat.

Akademická praxe musí přijmout nové, odpovídající ideje. Ty by měly být založeny na lásce a pokoře k poznání, nikoliv k tvorbě recyklační extenzivní vědy, jako konstruktu dnešní společnosti. Snad proto tolik vadí (viz Věda žije!) i to bezzubé torzo vysokoškolského zákona z pohledu ustanovování akademických pracovníků do jejich pozic. Jmenovitě ono „směšování“. Nabourává totiž onen recyklační princip, na kterém je současná akademická obec postavena. Roky se jako asistent dřu, abych nahradil svého docenta, který nahradí svého profesora. A teď má přijít někdo zvenčí, bůh ví odkud a toto místo mi sebere. To přeci nejde, ne?