Melodram novely vysokoškolského zákona

Od 4. ledna střídá jedna tisková zpráva, emotivní konference a mediální reakce akademické obce k věcnému záměru novely vysokoškolského zákona druhou...

Reforma vysokých škol, či přesněji řečeno vysokého školství, je systematicky různými vlivovými skupinami akademické obce kritizována již od července 2011 a to jak v ideově politické rovině (zde), tak rovině řekněme technické (zde). Avizovaná příprava paragrafovaného znění novely vysokoškolského zákona (resp. Předkládací zpráva z 4.1.2012) však podnítila další frontální útok ve formě obvyklé palby mediálních zkratek, tj. dokonalé demagogie ze strany představitelů některých vysokých škol, resp. zástupců akademické obce. Pokud tvořím hodnoty, mohu se při své obraně hájit obranou těchto hodnot. Taková forma obrany mi dává silný demokratický argument a protistrana by měla velmi vážit, zda neutrpí nakonec svými kroky, tj. invazivním přístupem, větší ztrátu, než si vůbec uvědomuje. Co ale v situaci, pokud se nemám možnost argumentačně vůči veřejnosti o cokoliv hmatatelného opřít? Takové situace jsou notoricky známy z partnerského života, souvisí s emocemi, se závislostmi, s narušenou integritou osobnosti –  a mají společný znak – jsou demagogické. Vždy. Partner má obavu o ztrátu jistoty, prostý strach. Partnerem státu je zde akademická obec a hlasitě formuluje svoje obavy o ztrátu jistých svobod – přeloženo: dosud nabytých výhod, o které nechce přijít.

Ústava ČR nikde pojem akademická svoboda neuvádí. Akademická obec není ani složkou dělby moci ve státě, jak je Ústavou definována, stát „pouze“ zákonem zřídil instituce jakými jsou například Akademie věd ČR či veřejné vysoké školy. Pro polopatické vysvětlení – z daní těch, co tvoří v tomto systému hodnoty, stát zřizuje a financuje instituce akademické povahy. Toto nečiní z důvodu státoprávního (viz absence akademické moci v Ústavě), tzn. jejich absence by neznamenala ani konec státu, ani ohrožení demokratických hodnot. Činí tak čistě z důvodu pragmatického, stát očekává v dobré víře, že fungování těchto institucí bude mít pozitivní dopad na státnost (uchovávání a zušlechťování základních hodnot státu, jako je jazyk, kultura, rozvoj společnosti), tzn. že tyto instituce mají logicky cosi vracet. Bohužel každý systém, který nemá zpětnou vazbu, vede ke kolapsu. To je princip, který v lidské společnosti platí snad ještě skálopevněji než v přírodě. Akademická obec se snaží veřejnost přesvědčit, že tou zpětnou vazbou jsou interní orgány, zřizované dle stávajícího zákona. Proto tak hlasitě brojí pro jejich zachování ve stávajícím aranžmá. Pokud sám sebe reguluji, je to možná alternativa, ale vyžaduje mimořádnou schopnost se odpoutat od vlastní existence a nahlížet na sebe samého z pozice třetí strany. V systému, kde platí daňoví poplatníci, by takovou třetí stranou měli být daňoví poplatníci. Akademická obec se snaží veřejnost přesvědčit, že jen ona je dostatečně způsobilá k tomu, aby sebe regulovala, neboť nejlépe ví, jak se dále ubírat. Zde lakonicky poznamenávám, že o tom nás vysoké školy svoji kvalitou přesvědčují již nejméně 15 let.

Je čas na změnu? Ano, je. Je třeba začít hledat systém, který vysokým školám a obecně akademické obci nasadí daleko radikálnější zpětnou vazbu. Nejde o krizi, nebo eurokrizi. Tady jde o systém, který se vymknul kontrole. Hltá desítky miliard CZK ze státního rozpočtu ročně, jeho nároky rostou, vytváří nepřípustný politický vliv (čehož jsme ostatně nyní svědkem), tj. vliv v oblasti vlastního zájmu, a záměrně se vyhýbá odpovědi z nejzákladnější. Které??… "Co vrací zpátky do systému?"

Kde jsou nejslabší místa demagogie akademické obce? Pokud si dáte práci a seznámíte se s textem věcného záměru novely, zjistíte, že leitmotiv Usnesení akademických senátů (zde), kterým je ztráta akademické samosprávy a akademických svobod (jsou použity fráze jako „Přijetí zákona podle navrhovaného věcného záměru by ohrozilo zdárný vývoj, který vysoké školy nastoupily po svržení totalitního režimu“ či „Zákon vzešlý z tohoto návrhu by … přetvořil by veřejné vysoké školy v instituce řízené politiky a vydané všanc partikulárním komerčním zájmům.“) je úsměvná fikce. Novela není dobrá především z důvodu, že jen nakročuje, ale nedošlápne. Naznačí, ale nedořeší. Snadno se tak setká s odporem všech stran, protože neposlouží ani cílům, ale současně bude rizikem pro vlivové skupiny z akademické lobby přisáté pevně na státní penězovody. Základním problémem celé novely je definice pojetí vysoké školy v 21. století plynoucí z potřeb státu jako zřizovatele, resp. akreditátora vysokých škol. Zde měl zákon velkou šanci změnit stávající příšerný model, a jak jsem uvedl, pouze nakročil. Oním nakročením je pozice Rektora, Akademického senátu a Rady vysoké školy. Pokud bych novelu připravoval já, schéma bych pozměnil takto: Rada vysoké školy by byla nejvyšším orgánem. Jmenovala a odvolávala by rektora, rozhodovala by o celkovém finančním rámci vysoké školy, měla by právo rozpustit akademický senát. Rada by byla obsazována veřejným losováním libovolně nominovaných osobností z praxe, které by nebyly spojeny s vysokou školou a které by splňovaly taxativní kriteria (věk, praxe, bezúhonnost). Obměňování rady by se dělo po třetinách, působnost člena Rady by byla nejvýše jedno období pro jakoukoliv fyzickou osobu a to na 6 let. Člen Rady by vykonával svoji funkci zdarma, by byl ze své funkce odpovědný, zákon by stanovil výši finančních sankcí. Rektor vzešlý z veřejného výběrového řízení, tj. volby Rady, by v tomto systému měl výsostné postavení managera, který by byl personalizací záměru Rady. Byl by exekutivní výkonnou rukou Rady a byl by podle výsledků také odměňován, případně penalizován (stanovil by zákon). Akademický senát by byl volený, lhostejno v jakém poměru zaměstnanců a studentů vysoké školy, podstatné je, že by určoval konkrétní náplň finančnímu rámci (Rada by rozhodla „za kolik a co se provede“, Senát by stanovil „jak konkrétně se tohoto cíle dosáhne“). Všem orgánům by byla ze zákona uložena povinnost ve věcech souvisejících s nakládáním s jakýmikoliv prostředky mimo vlastní výnosy provádět audiovizuální záznamy o hlasováních, rozhodnutích, výběrových řízeních a tyto záznamy ukládat na veřejně přístupné weby.

Pokud by novela ve znění předloženém dne 4.1.2012 byla přijata, budou ohroženy ony akademické výdobytky, tj. akademické svobody? Z pohledu akademické obce, kde bují akademický klientelismus opravdu budou. Někdo zvenčí bude v jedné třetině hlasů spolurozhodovat v gesci Rady. Zda je toto kvórum ale skutečným ohrožením oněch akademických svobod, nechám na úsudku čtenáře.

Dovolím si zmínit ještě jeden poutavý příspěvek dokládající duševní stav akademických pracovníků. Děkan UK FF Stehlík publikoval emotivní stať (zde) v níž klade z jeho pohledu znepokojivé otázky. Konstatuje: „Předložil záměr zákona, který má na desítky let ovlivnit nejvyšší vzdělávání tohoto státu. Snad nikdo přitom nepochybuje, že od kvality tohoto vzdělání se neodvíjí pouze kulturní tvář společnosti, ale i ekonomická akceschopnost. Zjednodušeně řečeno, davy hlupáků (byť s papírově nabytými tituly) neumožní kvalitní rozvoj společnosti. Bohužel, předložený věcný záměr zákona v sobě principiálně nese likvidaci svobodného akademického prostředí. Svoboda zde přitom není prázdným pojmem, ale samotným předpokladem tohoto stupně kvalitního vzdělávání.“ Nelze než konstatovat, že co řádek, to perla. Popořadě – pokud předkládaný systém, proti jehož přijetí akademičtí klientelisté tak brojí, představuje ohrožení ekonomické akceschopnosti státu, zřejmě to znamená, že stávající systém nám tuto ekonomickou akceschopnost přináší, potažmo garantuje. Tak to myslíte, pane Stehlíku? Stačí se totiž rozhlédnout kolem sebe… Co se davů hlupáků s papírovými tituly týče – nejste to právě vy, stávající děkani a rektoři fakult, kteří v honbě za každou korunou přijímají 70 % populačního ročníku do bakalářských studií a téměř 50 % populačního ročníku udělující titul bakalář? Nejste to právě vy, stávající děkani a rektoři fakult, kteří v honbě za každou korunou dosáhli stavu, kdy maturant 1990 se rovná bakalář 2010? Tzn. nejste to právě vy, stávající děkani a rektoři fakult, kdo prokšeftovali kvalitu vysokého školství za svoje krátkodobé partikulární kariérní zájmy? Můžete mi pane Stehlíku vysvětlit, v čem svoboda, jak si ji představujete, tzn. státe syp peníze a nestarej se, co s nimi děláme, je předpokladem tohoto stupně kvalitního vzdělávání? Jste snad vy, jako stávající děkani a rektoři předpokladem tohoto stupně kvalitního vzdělávání? To opravdu myslíte vážně?

Novela obsahuje jeden bod, kde se vzácně shodují téměř všechny strany a to je školné. S názory akademické obce i studentů souhlasím, školné je principiálně nefunkční nástroj, který napáchá více škody, než užitku. Ale i zde platí ono prosté, logické, selsko-rozumové: stát za mě platil zdravotní a sociální pojištění, stát za mě hradil náklady na studium, tzn. stát po právu očekává, že tyto náklady musím nějak vrátit. Dovedu si proto velmi dobře představit, že vznikne do budoucna jakýsi pakt student – stát, který státu, tj. daňovým poplatníkům bude garantovat, že student vysoké školy do stanovené lhůty (např. do 15 let od ukončení studia) se bude muset efektivně zapojit do geneze pro stát atraktivních hodnot, tzn. do systému státu bude něco vracet. Považuji za naprosto nemístné a šílené, pokud si na obrazovky v TV pouštějí ústa na špacír medici s plánem ihned po studiu odjet do zahraničí a již se nevrátit. Za situace, kdyby vše šlapalo, jak by mělo, by šlo nad pár procenty lidí, kteří reprezentují ČR mávnout rukou a tuto reprezentaci brát jako výsostnou devizu funkční ekonomiky. Ale ono to nefunguje. Státní správa nefunguje, stát nefunguje. Daňový poplatník platí něco, co nefunguje a měl by se tedy ptát, zda je s každou korunou, co vytvoří vlastní pílí a tvořivostí a stát mu z ní část sebere, nakládáno, jak má. Akademičtí pracovníci se nás opět snaží přesvědčit, že oni vědí nejlépe, jak s těmi penězi naložit. Veřejnost by neměla mlčet a čekat, že si pár desítek zástupců několika tisíc (až na čestné výjimky) nenažraných neproduktivních přehnaně ambiciózních krků vyřvou, co chtějí. A nebo je vám to skutečně jedno?